Když mluvím o necítění emocí, mám na mysli celou škálu necitlivosti, kde je naše citlivost více či méně potlačená. Svou citlivost ale nikdy nemůžeme potlačit úplně. Možná by se také dalo říct, že je to škála, kdy si svých emocí jsme více či méně vědomi.
Příklady „necítění“ jsou:
- Člověk, který má tak moc potlačené emoce, že cítí jen apatii a těžkou depresi. Cítí buď bolest (fyzickou nebo psychickou), nebo nic.
- Muž, kterému bylo říkáno, že muži nebrečí a tak tedy nebrečí, ale nečekaně se rozbrečí v těch (pro něj) nejméně vhodných momentech.
- Žena, která potřebuje všechno zvládat, celý den je v jednom kole a večer se zhroutí nebo vybije svou frustraci na dětech/manželovi/mámě/kamarádce.
- Člověk, který v přítomnosti druhého říká, že se cítí dobře, ale když je sám, cítí se hrozně.
- Poměrně citlivý člověk se v terapii dostane k zážitku z dětství, kde se zablokovala emoce, ale stále není schopen emoci cítit, jen dokáže situaci intelektuálně popsat.
Emoce jsou život a tak dává smysl, že úplné uzavření se emocím není možné. Čím víc emoce potlačujeme, tím víc napětí a tlaku v nás je. Dříve nebo později si tělo najde způsob, jak tento tlak aspoň částečně uvolnit.
Vězte, že máme velmi dobré důvody pro to, že se emocím uzavíráme. V tomhle článku vám chci představit tři z nich (je možné, že jich je víc).
No a ačkoli máme dobré důvody proč necítit, existují i dobré důvody, proč se znovu naučit cítit na každodenní bázi – například zdraví, naplňující vztahy, naplňující zaměstnání… Jednoduše naplňující život. Pokud držíme na uzdě naše pocity, držíme na uzdě celý náš život. A cokoli je drženo zkrátka se může jen sotva svobodně a zdravě rozvíjet.
Na závěr článku vám dám 3 tipy, jak se každodenně přibližovat k tomu, abychom znovu cítili pocity a emoce tak svobodně, jako když jsme byli děti.
Pokud nemáte chuť na čtení, přeskočte rovnou k tipům. :))
3 důvody, proč necítíme emoce
1. důvod: Prožili jsme trauma a neuměli jsme se vypořádat se silnými emocemi.
Žijeme ve světě, kde není možné vyhnout se traumatu.
Trauma není jen znásilnění, úmrtí blízkého člověka, život v zemi postihnuté válkou. Trauma může vzniknout v těhotenství, při porodu, když malé se malé dítě ocitne samo a kvůli mnoha a mnoha událostem „běžného“ dne.
Je celkem jedno, jestli naše společnost trauma popíše jako malé nebo velké. Důležité je, jak daný zážitek vnímá ta bytost, která ho prožívá.
Trauma by se dalo shrnout do silného emočního zážitku, kde jsou emoce tak silné, že si myslíme, že je nepřežijeme. Přirozená reakce těla na takový zážitek je znecitlivit, neboli uzavřít své receptory vůči těm molekulám, které způsobují tolik bolesti. V té chvíli nejsme schopni se vůči emoci postavit s otevřeným srdcem, nechat ji projít a odejít.
Například u starších lidí můžeme pozorovat, že následkem mnoha a mnoha nezpracovaných traumat už nedokážou brečet ani cokoli cítit i tváří tvář další emočně vypjaté situaci.
Existuje výborná knížka Tělo sčítá rány od Bessel Van der Kolk, která objasňuje, jak si naše tělo do sebe ukládá všechny traumatické zážitky a jak to potom dopadá na náš život.
Navíc mnoho výzkumů ukazuje, že si ve svém těle neneseme jen traumata z našeho života. Zdědili jsme i nezpracovaná traumata našich předků. Mnoho je popsáno třeba v knížce It Didn’t Start With You (Nezačalo to u tebe – můj překlad, česky ještě nevyšla).
Možná jste taky jeden z těch lidí, kteří se pozastavují nad tím, proč je v dnešní společnosti stále více případů sebevražd a psychických poruch, když žijeme „v nejlepší době“…
Myslím, že se to dá vysvětlit právě tím, že ty nezpracované hrůzy, které naši předci zažili se nahromadili do takové míry, že už nejsme schopni je dál potlačovat.
2. důvod: Cítit emoce (zatím) není v naší společnosti podporované.
ÚPRAVA:
Chtělo se mi brečet, a tak jsem brečel. Byl jsem statečný a smutný.
Ve svém životě se setkávám neskutečně často s tím, že rozum je ceněn víc než pocity. Že některé emoce jsou lepší než ty jiné… Slyším to od klientů, od rodiny, z rozhovorů na internetu, od některých koučů, mnohdy i stále od sebe…
A vždycky mi to zvoní v uších.
Je to v nás tak moc zakořeněný – a není divu. Kolikrát jsme v dětství četli, slyšeli nebo viděli podobnou scénku, jako je ta na obrázku? A kolikrát to slyšeli naši rodiče?
A co naši prarodiče…?
Naučili jsme se, že je to obrázek správného světa. Když máme naše emoce pod kontrolou a dokážeme se zachovat racionálně. Můžeme si jít nerušeně za našimi vytyčenými cíly. Málo co nás vyleká, nic nás nenavzteká, a když nás něco rozesmutní, tak jen na chvilku.
Je to lákavá představa… protože nechat se vykolejit emocemi je často nepříjemná zkušenost. Emoce ale nejsou nějaká chyba přírody, bez níž by nám bylo lépe. Nesou nám – pokaždé – důležité poselství.
Příklady emocí a jejich možných poselství:
| Hněv Poselství: To mi vadí! Stinná stránka: destrukce Světlá stránka: zřetelnost Úloha: jednání | Radost Poselství: To se mi líbí! Stinná stránka: iluze Světlá stránka: přitažlivost Úloha: respekt |
| Smutek Poselství: To je škoda! Stinná stránka: pasivita Světlá stránka: láska Úloha: přijetí | Strach Poselství: To je strašné! Stinná stránka: ochromení Světlá stránka: tvorba Úloha: kreativita |
Tohle jsou příklady obecných poselství některých ze základních emocí pro náš život. Z mého pohledu je důležité zkoumat i konkrétní poselství jiných emocí a pocitů (některé mohou být jen v podobě nepříjemného pocitu v těle), které jsou pro každého člověka individuální.
Jaké by to bylo, kdybychom se nebránili žádnému z našich přirozených impulzů? Viz 2.tip.
Myslím, že je na čase, abychom začali náš vztah k emocím přepisovat.
Emoce jsou dar. Mají nám pomáhat zvládnout život a udělat ho bohatým pro nás, podle našich nejlepších představ. Jsou to impulzy, které nás navigují k tomu, co si v hloubi duši přejeme my (a to je pro každého naprosto jedinečné).
3. důvod: Náš mozek se nechce namáhat.
To, že nechceme cítit své pocity a raději je vytěsňujeme má své odůvodnění i v naší neurobiologii.
Neurolog Gerald Hüther vysvětluje, že náš mozek pracuje tak, aby spotřeboval co nejméně energie. Problémům se snažíme vyhnout a jsme ochotní přemýšlet jen když je to nevyhnutelné.
Když v našem mozku do sebe všechno dobře zapadá, naše potřeby jsou uspokojeny a nic nás neruší, nazývají odborníci tento stav jako koherence. Znamená to, že naše myšlení, jednání a cítění odpovídá našim očekáváním. To nastává například, pokud máme milujícího partnera, jisté zaměstnání, dobré vztahy. Pokud jsme ale zrovna po rozchodu nebo hledáme práci, náš mozek má obrovskou spoustu práce s tím, aby tyto nekoherence skončily a on při tom spotřeboval co nejméně energie.
Není cílem být neustále ve stavu koherence a ani to není možné. Cílem je řešit problémy, konstruktivním způsobem. Konstruktivní způsob řešení je ale pro mozek často hodně náročný, protože obnáší čelení silným emocím. A tak se raději stočíme k alkoholu, k práci, k sarkasmu, k jídlu, ke sledování televize a jiným nefunkčním mechanismům, které nám alespoň zdánlivě nastolí pocit pohody.
Jestli jsme schopni hledat konstruktivní řešení nebo ne, záleží podle mého názoru na tom, jestli jsme v dětství (nebo potom kdykoli jindy v dospělosti) zažili pocit, že ačkoli je mnoho pocitů nepříjemných, my je dokážeme zvládnout. A tak si budujeme sebevědomí, že zvládneme cokoli co život přinese. Pokud tyto zážitky máme, potom to pro mozek přestává být tak náročné a on se konstruktivnímu řešení přestává vyhýbat.
Představte si, že vyrůstáte v prostředí, kde je dovoleno cítit cokoli. Navíc kolem sebe máte rodiče/dospělé, kteří vás v tom emočním zmatku podrží, potvrdí vaše pocity a pomůžou vám pojmenovat vaše prožitky. Jsou s námi, dokud nepříjemné pocity neodejdou, takže si zažijeme, že emoce nemají nesnesitelně dlouhé trvání, pokud dostanou prostor se vyjádřit.
Jak tedy znovu cítit?
Prvním krokem k tomu, abychom začali znovu cítit, je ochota obrátit pozornost k sobě do svého nitra. Vzhledem k důvodům popsaných výše není divu, že tenhle krok je také tím nejtěžším a odůvodňuje to, proč se tolik lidí vyhýbá jakékoli terapii nebo koučinku. Celý život děláme pravý opak – chceme se dostat co nejdál od sebe. Pro manžela, pro děti, pro šéfa uděláme první poslední, ale pro sebe…?
Obrátit se směrem dovnitř totiž znamená, že to bude… bolet. A tak za nás tuhle ochotu často musí vyřešit život tím, že nám do cesty postaví nemoc, rozchod, rozvod, vyhoření a jiné podobné kopance, kterými nám říká:
„Takhle to dál nejde. Potřebuješ se věnovat těm věcem, kterým se vyhýbáš (ty víš jaké to jsou). Potřebuješ přestat obviňovat okolí a podívat se do sebe.“
I v tuhle chvíli si člověk může vybrat, že ten obrat k sobě neudělá a je to v pořádku. Má k tomu důvody, které je potřeba respektovat.
Ale mnoho lidí to vyleká (a tedy zcitliví) natolik, že najednou vědí, co mají udělat, aby jim bylo na světě lépe. Najednou ten obrat k sobě je míň děsivý než smrt, život v nemoci nebo v samotě.
Takže pokud už jste tady v tomto bodě, že vás zajímá, jak to udělat, abyste se svým emocím otevřeli – gratuluju! Rozhodně to není samozřejmost a ukazuje to, že už jste ušli velký kus cesty.
To nejtěžší máte za sebou. To, co následuje také není procházka růžovým sadem – alespoň ze začátku – ale stojí za to se na tu procházku vydat. 🙂
Tady pro vás mám ty slibované tipy, které vás na cestě jemně podpoří.
1. tip: Cvičte se ve vnímavosti k sobě.
Abychom mohli vnímat své pocity, potřebujeme se to znovu naučit.
- Nastavte na svém mobilu budík, který vám každou hodinu až dvě zazvoní (čím častěji tím lépe).
- Pokaždé, když zazvoní obraťte svou pozornost od toho, co děláte, k tomu, co prožíváte.
- Nemusíte to pojmenovávat, jen si všimněte, jak se cítíte v těle.
- V ideální případě si pořiďte zápisníček, kam si budete své poznatky zapisovat.
- Každý prožitek vnímejte jako důležitý – i to, že necítíte nic.
2. tip: Najděte způsob, jak své emoce vyjádřit.
Své emoce potřebujeme poznat ve všech formách i intenzitách.
- Najděte si podpůrné prostředí. Může to být i příroda.
- Pokud s vámi bude někdo z vašich blízkých, dejte si navzájem svolení, že můžete cítit cokoli co cítíte. Příroda vám tohle svolení dává automaticky.
- Dovolte si na nějakou dobu zapomenout na to, že byste své emoce měli „zvládat“.
- Využijte svého těla k vyjádření toho, co cítíte.
- Buďte se svým dechem, přítomni ve svém těle.
- Dovolte si být u toho neohrabaní, zkostnatělí – dopřejte si čas se emoci podvolit.
3. tip: Dopřejte sami sobě jemný dotek a obejmutí.
A pokud se vám ani do jednoho z předchozích tipů nechce a vašemu mozku se zdají náročné, tohle je nejjemnější tip.
- Obraťte se k sobě a nic po sobě nechtějte.
- Pohlaďte se, jak nejjemněji to dokážete.
- Zkoumejte, jak na dotek reagují různá místa na těle.
- Jemně se dotýkejte tak dlouho, jak můžete, nebo tak dlouho, jak je vám to příjemné.
- Na závěr se obejměte – jemně nebo pevně – a třeba se i stočte do klubíčka.
Vaše tělo tohle zapisuje a začíná se díky tomu den po dni stále více uvolňovat a otevírat.
Závěrem
Jak vypadá život, ve kterém svobodně prožíváme své emoce?
Z mé zkušenosti vypadá takhle:
- Život se stává každým rokem barevnější a radostnější.
- Mám stále více energie.
- Snadno hledám odpovědi na své otázky.
- Do cesty mi přichází stále více podpory a příjemných zážitků.
- Nacházím stále více naplnění ve svých vztazích a v práci.
- Moje poslání je čím dál jasnější.
- Bolavé zážitky a bolavá období překonávám stále snadněji.
- Moje důvěra v život a v sebe stále roste.
- Jsem zdravější.
Tohle se děje, když se životu a emocím nebráníme.
🙏 Kéž je to stále častější zkušenost stále většího množství lidských bytostí.